Jak si pomoci sama? - 1.díl

1. dubna 2012 v 15:52 |  Ostatní
Tumblr_l89w6ncw7o1qch85r_large


Hned na začátku bych ráda zdůraznila, že na boj s poruchou příjmu potravy není dobré být sám. Svěř se někomu blízkému, vyhledejte odbornou pomoc. Většina anorektiček nechce jít k psychologovi či psychiatrovi - za své problémy se stydí nebo se bojí, že jim odborník stejně nepomůže, nebo je pošle do nemocnice. Takové obavy jsou liché - první setkání je většinou seznamovací, navzájem se "oťukáte", psycholog ti rozhodně nebude nic vyčítat, ani ho tvoje potíže nebudou obtěžovat. Když se zeptá, proč jsi přišla, nemusíš hned vybafnout "mám anorexii" - vylič mu, že tě trápí nízké sebevědomí, máš různé výčitky, nedaří se ti ve vztazích a teď se navíc přidaly problémy s jídlem a ty tě tíží ze všeho nejvíc. Zeptej se, jakým způsobem hodlá psycholog postupovat - přečti si něcoo možných terapiích a na tu, která tě zajímá, se klidně přímo ptej. Nemusíš se bát, že by odborník na takový zájem reagoval stejně nevrle jako prodavačka v masně - a i kdyby snad náhodou ano, nic se přece neděje - psychologa si stejně jako lékaře můžeme vybrat.
Nemáš-li odvahu se hned někomu svěřit, nevadí. Popřemýšlej, kdo by ti mohl být tou nejvhodnější oporou a počkej na vhodnou chvíli - vylít si srdce před celým příbuzenstvem na nedělní návštěvě u babičky asi nebude dobrý nápad (ačkoliv - i to je zajímavá možnost).Zvláště dospívající dívky mají mnohdy oprávněné obavy, že cílový rodič začne po sdělení té noviny vyvádět, občas je toto přesvědčení posilováno větami jako "kdybys někdy měla mít anorexii, tak tě radši sama uškrtím", které kdysi dotyčný zcela bezelstně pronesl.
Proces, který se odehrává po sdělení podobné nepříjemné zprávy, má své zákonitosti a v učebnicích psychologie můžete najít jeho přesné rozfázování s podrobným popisem - je to tedy něco přirozeného, normální součást lidské komunikace. Moje vlastní matka například reaguje tak, že ihned po posledním slově sdělení spustí bouři, po pěti minutách přejde k nazlobenému mlčení a po nějaké době je možné si s ní o problému již racionálně promluvit. Někdo zase třeba lomí rukama, pobíhá po pokoji nebo si jde dát cigaretu, nikdy si však všechny vypouštěné blesky nevztahuj jen na svou hlavu! Nadávající matka se nezlobí ani tak na svou dceru, jako spíš na vzniklou situaci, a běsnění je vyjádřením pocitů zlosti, bezmoci, rozčarování a obav, které se jí honí hlavou. Anorektičky většinou všechny své emoce včetně vzteku směrují dovnitř (často je to ostatně také příčinou anorexie) a proto špatně chápou, že někdo je naopak ventiluje spíš ven, aniž by tím myslel něco zlého. Ber maminčino rozčilování jako způsob, kterým si uleví, vyčistí si hlavu od emocí a pak bude schopná si s tebou v klidu popovídat.
Máš-li stejně starého nebo staršího sourozence, můžeš ho použít jako podporu, pokud to ale není dospělý člověk, neměl by zůstat tím jediným, kdo se o tom dozví. Dvě stejně zmatené hlavy se většinou nedostanou o moc dál než jedna.
Až se svěříš, měl by následovat pocit jisté úlevy - jak se říká, "sdělená starost - poloviční starost". Možná místo toho budeš mít výčitky, že svými problémy zatěžuješ ostatní. Takové myšlenky jsou normální, avšak mylné - tvoji blízcí budou rádi, že jsi jim projevila důvěru a obrátila se na ně a jako obtěžování to určitě vnímat nebudou.
V případě, že rodinná situace je abnormální (alkoholismus, zneužívání, násilí v rodině) a rodičům se opravdu svěřit nelze nebo jsi už dospělá, vyhledej někoho jiného - tetu, přítele, kamarádku, učitelku, lékařku, kohokoli. Nebo zavolej na linku důvěry, kde ti mohou v mnohém pomoci. (Číslo na celostátní linku důvěry je 800 155 555; hovory jsou ze všech telefonů v ČR zdarma. Zavolej i v případě, že si myslíš, že je tvůj problém malicherný nebo se za něj stydíš - na druhé straně drátu bude vždy kvalifikovaný odborník, který se ti určitě nebude smát ani ti nadávat, že voláš. Na linky důvěry denně volá spousta lidí jen tak zkusmo nebo dokonce z legrace a ani jim psycholog nevynadá.)
Ty a anorexie nepatříte k sobě
Jedním ze základních kamenů úspěchu je uvědomit si, že anorexie není součástí tvé osobnosti. Snadno narazíš na názor, že anorexie je něco, s čím se musíš naučit žít - není to pravda, anorexie je nemoc, která se dá vyléčit. Představ si člověka se zlomenou nohou, který by získal pocit, že zlomenina k němu neoddělitelně patří a musí se naučit s ní existovat - udržoval by kost v přibližně stejném stavu, ale ne takovém, aby se zhojila, a pokoušel by se přijmout kulhání se sádrou jako běžnou součást života. Absurdní představa...
Anorexie je však, na rozdíl od zlomené nohy, příživnice, která se své majitelky drží jako klíště a nechce se pustit. Nutí ji hladovět, týrat se léky, zvracením, cvičením a nejrůznějšími výčitkami, stranit se lidí a odepírat si jakékoliv potěšení. Nauč se důsledně rozlišovat, která z myšlenek ve tvé hlavě pochází od tebe a která od anorexie - jakmile je takto oddělíš, lépe s těmi nepravými budeš bojovat. Představ si situaci, kdy ti někdo nabídne zmrzlinu - anorexie se okamžitě zděsí, že to naprosto nepřipadá v úvahu - je to sladké, kalorické, tloustne se po tom, bude ti po tom špatně a ke všemu, někdo tak veskrze špatný a zavrženíhodný jako ty si nic takového absolutně nezaslouží. Zatímco tvoje vlastní mysl by si tu zmrzku klidně dovolila a vychutnala...
I když se naučíš vaše myšlenky a ty anorektické odlišovat, neznamená to, že automaticky okamžitě anorexii odvrhneš do dáli. Nejspíš ti ještě mockrát zabrání tu zmrzlinu sníst, tím se ovšem nesmíš nechat odradit - ani léčba obyčejné rýmy není záležitostí jednoho odpoledne. Neúspěch neznamená konec všech nadějí, neúspěchy jsou normální - a z úspěchů se raduj.
Pokud na vymítání anorexie s někým spolupracuješ pouč ho o tom, jak tvoji nemoc vnímat - že to není tvoje součást, ale někdo třetí, vetřelec, kterého je třeba postupně vystrkat z kola ven.
Při identifikování svých myšlenek jistě narazíš na nejrůznější překážky a pochybnosti - budeš si říkat - je tenhle nápad opravdu anorexie, nebo můj? Co když opravdu po té čokoládě ztloustnu? Pak musíš zmobilizovat veškeré své racionální uvažování a podívat se na věc co nejobjektivněji. Nebo se s někým poradit - s něčí pomocí to snáze rozmotáš. Pro uvedený příklad je správná odpověď jasná - aby se z někoho po čokoládě stala koule, musel by jí pořádat krabici denně...
Optimismus!
Vzpomeň si, kdy jsi naposledy měla z něčeho radost? Nemyslím tu domnělou, anorexií diktovanou "radost", kterou jsi cítila, když ráno váha ukázala o 20 deka méně než včera večer - ale opravdové, prosté potěšení, třeba z nějaké maličkosti? Anorexie je příživník veskrze negativního ražení a pozitivní myšlenky ji ničí. Ve svojí mysli musíš nastolit stav nezničitelného optimismu a pesimismus vystrkat ven. Může to být poměrně těžké, ale každý úspěch se počítá, každá pozitivní myšlenka zabírá místo myšlence negativní. Jak toho dosáhnout?
1) Dost možná máš optimistickou povahu "od přírody", jen ji anorexie přemázla tak, že jsi na ni úplně zapomněla. Zavzpomínej na doby, kdy jsi byla zdravá a vylov z paměti něco, co tě vždy spolehlivě potěšilo, vzpomeň si, jak sis dokázala nad problémy říci "vždyť to nic není, však ono se to nějak vyvrbí". Až nastane podobná situace nebo příležitost, hned jí využij.
Těš se z drobností. Já vím, je to klišé, ale vychází z prověřené reálné skutečnosti. Vyjdi si na procházku, ale negativa nahraď pozitivy. Jdi pomalu, žádné běhání, žádné myšlenky na jídlo a váhu; místo toho pozoruj padající listí, všimni si, jak se v různých denních dobách liší délka stínů, prohlédni si knížky ve výloze knihkupectví, sleduj lidi, děti v parku, koukej, jak je kdo oblečený, sáhni si na zeď nebo na strom. To jsou všechno drobnosti, při jejichž pozorování využíváš nejrůznější smysly - a dostane se ti tak poznání, které ti udělá radost. Každý ví, že kůra stromu je hrubá a že list padá k zemi cik-cak, ale mezi vědomím a přímým pozorováním je citelný rozdíl. Až budeš činit tyto "objevy", uvědomuj si zároveň, že do světa, na který se díváš, také patříš. Neizoluj se.
Snaž se osvojit si podobně nekomplikovaný přístup - nechoď po světě jako náměsíčná, pamatuj si, že je to i tvůj svět, nehledej ve věcech filozofickou "hloubku", která tam není, když je hezký den, tak z něj zkrátka měj radost.
Seznam se se základními pravidly asertivity. Tvoje sebevědomí je nejspíš někde poblíž bodu mrazu a podle toho vypadá i způsob, jakým komunikuješ s ostatními lidmi. Zapiš si za uši, že:
a) Nikdo není dokonalý. Všichni děláme chyby. Z toho vyplývá, že nikdo není svatý a nemá patent na pravdu, takže i tvoje vlastní matka není svatá a může se zmýlit a říct něco, co není pravda. Máš-li důvod něčemu co ti někdo řekl nevěřit, je zcela normální mu oponovat. No, a také z toho vyplývá, že i ty máš právo dělat chyby a plácat nesmysly a můžeš se k nim bez obav přiznat. A pakliže tak učiníš, ostatní by správně měli tvůj omyl uznat, případně ti ho pomoci napravit, a ne se po tobě "vozit" nebo vti chybu ještě několik dní připomínat a stavět na ní svůj úsudek o tobě. Jestliže to někdo udělá, nenech se rozházet - ten člověk má problém, který ovšem není tvojí starostí. Za svoje chyby jsi odpovědná, ale nemusíš mít pocit viny.
Toto pravidlo tě osvobozuje od "nutnosti" být za všech okolností a ve všem perfektní. Pokud ti někdo bude tvrdit, že se musíš snažit a že jedině dokonalost je tím pravým cílem, ke kterému se celý svět musí snažit směřovat, řekni mu, že je ti to jedno.
b) Nemusíš vědět všecko.Máš právo odpovědět "nevím".
c) Máš právo říct "ne". Umění říkat v pravou chvíli a správným způsobem "ne" je jeden ze základních pilířů asertivity. Pokud tě někdo o něco žádá a ty to udělat nechceš, protože je ti to nepříjemné nebo tě to okrádá o čas, můžeš odmítnout a to bez pocitů viny a bez různých omluv a výmluv. Kdo neumí v pravou chvíli říci "ne", bývá zavalen prací a starostmi, které na něho ostatní klidně přenášejí.
d) Není nutné, aby tě všichni měli rádi. Nemusíš se ze všech sil snažit se všem zavděčit, když tě někdo nemá rád, neznamená to automaticky, že jsi neschopná a špatná.
Dopřej si trochu lhostejnosti. A to nejen pokud jde o maličkosti typu zplesnivělého chleba nebo zašpiněné sukně. Pokud vás pravidelně trápí "velké" světové problémy á la hladomor v Africe nebo válka v Iráku, aplikuj lhostejnost i na ně. Neděs se toho, jak krutě to zní - ani já nemám z některých věcí, které se na světě dějí, zvláštní radost, někteří lidé ale propadají pocitům viny z toho, že mají střechu nad hlavou a pravidelný plat, zatímco někdo jiný někde jinde ne. Nesmíš dopustit, aby se ti něco takového honilo hlavou - všechno dění na Zemi neprobíhá sice spravedlivě, ovšem proto přece není svět páchnoucí žumpa plná hrůz. Naopak, je velmi krásný a ty se laskavě nauč si toho všímat a přestaň si myslet, že jsi mesiáška, která musí všechno a všechny spasit.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama